Dneska vykouklo takové měkčí sluníčko, aspoň tady u nás, i vydal jsem se na procházku městem se svou "bedničkou". Postavím stativ, chvíli koumám, připevním komůrku, exponuji. Tázavé pohledy kolemjdoucích ignoruji. Ve druhé minutě expozice ale prochází kolem tři holky a jeden kluk, odhadem tak 15-16 let. Minou mě a pak jedna ze slečen praví: "Pane, co to je?" Dvě vteřiny váhám s odpovědí. "Foťák," vypadne ze mě nakonec po zhodnocení situace. -- "Jó? A jak to může fotit, když to nemá ani tó..." -- "Co?" -- "Nó to... A jak vidíte, co jste vyfotil, když je to dřevěný?" V duchu vidím obrázek vynořující se v misce v červeném světle a napadá mě moc věcí najednou, místo odpovědi se jen nadechnu a vydechnu... Ticho je moc dlouhé, skupinka se odvrací, koutkem oka zachytím ještě jejich vzájemné nechápavé pohledy a jednoznačné gesto s ukazováčkem u spánku. Oni můj útrpný pohled nezahlédnou, pokračují v cestě. Zavírám závěrku a jdu si sednout na lavičku, abych v černém rukávu vyměnil papír. Nojo, no. Tak jsme se minuli. Ale fakt by mě zajímalo, co je to "tó", co foťák musí mít, aby mohl fotit.
Nu, a to co jsem vyfotil, vidím nějak takhle:
Zlatý most a Zátkovo nábřeží, České Budějovice
